Díl 2.

Jdeme do finále

Když jsem minulý týden v úterý letěl na finálový turnaj Poháru Billie Jean Kingové do Glasgow, zastavili jsme na přestup v Londýně na Heathrow. Před přistáním na mě z opravdu hustých černých nízko visících mraků nejprve vykoukl stadion ve Wembley, pak řeka Temže a za chvíli na jejím břehu známá O2 aréna. A ještě před tím, než větrem zmítaný stroj dosedl a já jsem našel útulné místo na fisch&chips k obědu, přemýšlel jsem o tom, jak krásné Turnaje mistrů se tam v posledních letech konaly.

Londýnská O2 aréna z výšky vypadá tak lehce a vzdušně, jako když se nad městem jen vznáší na 12 sloupech zavěšené bílé plátno a právě 12 let byla rájem toho nejlepšího mužského tenisu na konci sezóny. Jen v Madison Square Garden se Turnaj mistrů konal v 70. a 80. letech vícekrát než v na břehu Temže.

Teď už si podruhé dávají dostaveníčko nejlepší tenisté planety v Turíně, v Pala Alpitour aréně, která hostila mimo jiné hokejový turnaj na Zimních olympijských hrách 2006. Češi tam tenkrát odehráli sedm utkání včetně vítězného zápasu o bronz ze Švédskem. Teď se tam na kurtu bude prohánět 8 nejlepších singlistů a 8 nejlepších deblových párů sezóny.

Chybí zraněná světová jednička Carlos Alcaraz a já věřím zkušeným – Rafaelu Nadalovi a Novaku Djokovičovi. Každý je v jiné skupině a klidně bych věřil, že oba dojdou až do finále. A v něm zvítězí Djokovič. Jsem ve svém přístupu konzervativní, uvědomuji si to. Ale přesto mi to nijak jinak nevychází.

Nadal má skupinu lehčí. Jsou v ní Nor Casper Ruud a dva nováčci Turnaje mistrů Američan Taylor Fritz a Kanaďan Felix Auger-Aliassime. Zápasovou bilanci se všemi dohromady má Španěl 5:1, prohrál jen s Felixem AA (titulujme ho takhle, vždyť on sám na sítích používá Felix tennis) letos ve finále v Indian Wells. Jestli je Nadal 100% zdravý (to ale nevíme, protože od US Open odehrál jen 2 zápasy a oba prohrál), bude silný. Je všeobecně známo, že Turnaj mistrů 22násobný grandslamový vítěz nikdy nevyhrál. A nepovede se mu to podle mě ani letos. Kvůli lehčí skupině bude mít na druhé straně podstatně těžší semifinále, případně finále.

Předehrou pro „velký“ Turnaj mistrů byl minulý týden v jiném italském městě, v Miláně, „malý“ Turnaj mistrů do 21 let. Hraje se od roku 2017 a Jiří Lehečka na něm teď prohrál až ve finále s Američanem Brandonem Nakashimou. Je to největší český úspěch podobného typu od roku 2013, kdy se Jiří Veselý stal Hvězdou zítřka ATP a cenu si převzal už ve zmiňované londýnské 02 aréně. Rozdíl je v tom, že Veselý byl tehdy vítězem ankety, zatímco Lehečka si talíř za finále uhrál na kurtu. Snad se mu v příštím roce povede ještě větší průlom.

Když jsem přemítal o přesunu Turnaje mistrů z O2 arény v Londýně do Turína, honily se mi hlavou myšlenky na to, že tenis v poslední době opouští místa, kam jaksi přirozeně patří, a experimentuje. Podle mě neúspěšně. Turnaj mistryň ve Fort Worth se snad ani nedá hodnotit divácky jinak než propadák. Podobné to teď bylo i na finále Billie Jean King Cupu v Glasgow. Odhlédněme od nesmyslností turnaje jako bylo utkání Belgie, se kterým nikdo nehnul, i když musela Elise Mertensová absolvovat divoký přílet z Texasu, protože ji její země nutně potřebovala. Pomiňme velmi nešikovně nastavený časový rozpis, který nechal v hale hrát Američanky s Polkami snad do dvou rána, přestože se už vloni v Praze na tohle snesla tvrdá kritika. Zapomeňme na šílený paradox, že Slovenky byly už vyřazeny v době, kdy Česko ještě nepinklo do balonu. A neřešme (protože to nelze logicky obhájit) konání nesmyslné čtyřhry za rozhodnutého stavu v utkání mezi Českem a Spojenými státy, která způsobila jen to, že se Karolíny Plíšková a Muchová dostaly do postele asi o 3 hodiny později a pak je to omezovalo v semifinále.

Zaměřme se na to, proč Glasgow? Kromě finanční stránky věci je snad jediným vysvětlením pořádání několika diváky úspěšných daviscupových utkání Velké Británie. I tahle obhajoba ale na druhý pohled silně kulhá, nebo se možná spíš plazí. Ty zápasy se hrály ještě ve starém dobrém formátu, takže na kurtu byla neustále britská strana. A především je hrál Andy Murray. Velká hvězda, lákadlo. Teď neplatilo ani jedno. Británie byla jen jedním z 12 týmů a hvězdu Murrayho významu v nejlepších letech by britský ženský tenis neměl, ani kdyby byla zdravá Emma Raducanuová.

Výsledkem byla sice velice přívětivá, ale přímo v Glasgow opomíjená akce, které nejkrutější zrcadlo nastavil fotbalový Celtic. Hned přes ulici od Emirates Arény hrál v sobotu běžný ligový zápas Skotské Premier League se zachraňujícím se Ross County a na tento duel přišel vyprodaný Celtic Park, více než 60 000 fanoušků. Takže bohatě více diváků než na celý finálový turnaj dohromady. Britky sice měly přijatelnou podporu z hlediště, ale i na jejich zápasy bylo v hale mnohem více prázdných než obsazených míst. O diváckém „komfortu“ ve vedlejší hale na velodromu ani nemá smysl psát.

Prostě nechme tenis v místech, kam patří. Kde je jako doma. Vyplatí se to! Tradice ani v 21. století není přítěž, naopak. Je to významná hodnota.

Nezapomeňte, že za stavu 15 – 0 ještě není vyhráno!

Hezký nejen tenisový týden přeje Tomáš Budka